Nejsem první, kdo do Maroka jel za velkými městy a odjížděl ohromen spíše než architekturou místní kulturou. Před cestou byl plán jako vždy jasný. Přistát ve Fesu a projít si vyhlášenou nejstarší medínu na světě. Vlakem pokračovat do celosvětově známé Casablanky a navštívit slavnou mešitu Hassana II. A výlet zakončit u červených zdí města Marrákeš.
A teď jak to ve skutečnosti probíhalo.
Přistání ve Fesu
První jízda z letiště do centra Fesu na mě udělala dobrý dojem. Jela jsem v noci, kdy si mou pozornost získala světelná výzdoba ulic, neskutečné množství marockých vlajek zdobících silnice a hlavně slavnosti pořádané téměř v každém druhém domě. Byla jsem poučena, že se většinou jedná o svatby či oslavy podobných životních jubileí, na kterých je vítán každý kolemjdoucí.
Druhý den jsem se potkala s přáteli, kteří přijeli z Anglie, a naše první kroky vedly do staré medíny zvané Fes El Bali. Za ranního světla ale město ukázalo svou pravou tvář. Evropské metropole mi najednou přišly čistší než kdy dřív. A jestli jsem si myslela, že to například v Paříži smrdí, tak Fes mě vyvedl z omylu. Od teď pro mě i Seina voní jako po fialkách.
Za hlavní branou do medíny zvanou Báb Bú Dželud se rozkládal naprosto odlišný svět (ani tam ale bordel nemizel). Úzké uličky byly obsypány barevným zbožím všeho druhu a nelichotivý zápach přebila vůně marockého čaje a koření, díky čemu mi ironicky nejstarší část města připadala civilnější než svět za zdí medíny.
Rada pro nezkušené: Fráze „Ahoj, odkud jsi?“ není přátelské gesto od místních obchodníků, jak jsem zjistila na vlastní kůži, nýbrž způsob, jakým lákají potencionální zákazníky do obchodů. Na jejich další „fígle“ jsem ale už připravená byla.
Smlouvání je základ. Zpravidla probíhá podle ustáleného scénáře. Cenu nabídnutou obchodníkem je třeba nejprve striktně odmítnout. Při té příležitosti se nebojte trochu přehrávat, kroutit hlavou a mávat kolem sebe nevěřícně rukama. Následně je řada na zákazníkovi, aby navrhl opravdu výrazně sníženou alternativu, která činí až 20 % původní ceny. Zde začíná hra, které říkám Kdo z koho. Obchodník předstírá, že vaše cena je naprosto směšná a vy se znechuceně snažíte opustit stánek. Buď povolíte vy nebo on. Já jsem odcházela s marockou gandurou a úctyhodnou šedesátiprocentní slevou, začež jsem na sebe byla náležitě pyšná.
Procházení obydlených uliček medíny a pozorování způsobu života místních, jejichž byty se skrývají za trpasličími dveřmi, byl bezpochyby nevšední zážitek. Nikdy by mě nenapadlo žít v domě, kterému v obýváku chybí střecha. Jiný kraj, jiný mrav.
Ovšem co můj rozmazlený evropský žaludek už nevydýchal, byla část medíny věnovaná trhu s dobytkem. Slabší povahy by se měly připravit na krví pocákané stánky, ovčí hlavy na pultech a živá zvířata čekající na porážku přímo na trhu.
Kromě medíny ale Fes nemá co nabídnout. Po kulturním šoku, který jsem utrpěla, jsme se kolektivně rozhodli vydat se do trochu evropštější destinace, kterou měla být Casablanca. Vlakem se dá cestovat poměrně pohodlně. Pokud však toužíte po autobusu, doporučuji koupit jízdenky s předstihem. Těsně před odjezdem bývají vyprodané.
Casablanka
Od návštěvy Casablanky jsem měla vysoké očekávání. Kulturní šok byl sice menší, ale úplně nezmizel. Nepříjemný odér v ulicích byl také snesitelnější, ale to přisuzuji faktu, že Casablanka je přímořské město. Do evropského standardu má pořád daleko. Lepší situace nastala až v centru a v okolí mešity Hassana II.
Právě mešita byla zlatý hřeb celé Casablanky. Vstup do ní je zpoplatněn, ale každý dirham stál za to. Velkolepější stavbu jsem dlouho neviděla. Nečekejte, že na vás dýchne dlouhá historie, jak tomu bývá v podobných evropských stavbách, zato mešita ohromuje obrovskými prostory a bohatou arabskou výzdobou.
Následovala procházka městem, kde jsme doufali, že objevíme další dechberoucí památky, ale nestalo se tak. Poslední chvíle v Casablance jsme se tedy rozhodli strávit u moře. A jelikož se i sami Marokánci chlubí, že Casablanka je moderní město, odvážila jsem se svléknout do dvoudílných plavek. Pokud bych měla dodržovat místní způsoby, tak noční košile s kapucí, ve které se tu ženy koupají, by mě v těch vlnách stáhla ke dnu. Možná proto se většina z nich jen “opaluje” na pláži.
Marrákeš
Navzdory mému očekávání se Marrákeš ukázala jako mnohem kultivovanější i hezčí město než Casablanka.
Abychom ji stihli prozkoumat skrz na skrz, vypůjčili jsme si skútr za nějakých 600 korun na den. Marocká dopravní situace se nakonec ukázala jako jeden z nejlepších a zároveň nejděsivějších zážitků v Maroku. Tamní doprava se dá jedním slovem označit jako CHAOS. Na křižovatkách neslyšíte nic než neustálé troubení, řidiči jsou schopni z dvouproudové silnice udělat čtyřproudovou a skútry se vesele prohánějí mezi chodci v uličkách medíny, které v některých místech měří sotva 3 metry na šířku. Korunu tomu dodává fakt, že si zde může skútr půjčit každý nehledě na to, zda má řidičák. Takové vozítko je přece skoro to samé jako kolo, a na tom umí i malé dítě. Ale na jízdu po marockých městech by se minimálně týdenní školení hodilo.
Perlička: Na křižovatkách první dvě řady aut zastavují zásadně až za semaforem. Proto zadní řady troubí, aby ti vepředu věděli, kdy jet. Když se nerozjedete do vteřiny, obdarují vás okolní řidiči ještě četnými výčitkami a nadávkami. Nutno ale přiznat, že na jednu zelenou projede v Maroku pětkrát víc aut než na jednu zelenou v Čechách.
Další zjištění: Nač potřebuje rodina auto, když se žena, muž a dvě děti i s celým nákupem pohodlně vejdou na jeden skútr.
Každopádně po šílené jízdě Marrákeší jsem se trochu divila, že jsem se do postele dostala živá. Pokud ale máte dost odvahy, určitě si Marockou dopravu vyzkoušejte na vlastní kůži. Po tomto zážitku se už o sobě nezdráhám prohlásit, že jsem poměrně obstojný řidič.
Co se týče zbytku pobytu, v Marrákeši hned poznáte, že jde o turistické město. Nátlak místních obchodníků a malých podvodníků je mnohem výraznější. Velmi mazané jsou malé roztomilé děti. Ty v uličkách medíny nabízejí zbloudilým cizincům služby průvodců. Jakmile vás ale odvedou do cíle, přiřítí se zdatný chlap a za poskytnuté „služby“ požaduje zaplatit směšně vysokou částku.
Já jsem měla tu čest s ženou, která mi na ulici chytila ruku a začala na ní malovat henou. Nechala jsem ji při tom a naivně jsem si myslela, že mě po dokončení uměleckého díla na mé dlani nechá vesele odkráčet. OMYL. Opět se přiřítila její starší kolegyně a společnými silami se ze mě snažily vyloudit 400 dirhamů. I můj nejdražší obraz v obýváku má menší hodnotu. Slečně jsem dala dvacku. Později jsem se dozvěděla, že místní za podobný výtvor platí nějakých pět až deset dirhamů. Moc jsem se nesekla.
Mhamid
Moji spolucestovatelé se museli vrátit do Anglie a já jsem dostala šílený nápad, že se sama vydám autobusem do malé vesničky Mhamid, která sousedí se Saharou. Ubytování jsem si domluvila přes CouchSurfing a jen jsem doufala, že to nejsou poslední dny mého života.
Na cestě mi přišlo, že lidé z malých vesnic jsou až podezřele přátelští, ale po zkušenostech z velkých měst jsem si raději držela odstup. Později jsem však zjistila, že není třeba.
Autobusem jsem jela až na konečnou a čím víc jsem se vzdalovala od civilizace, tím víc jsem byla neklidná. Můj ubytovatel mě naštěstí čekal na autobusové zastávce, což mě trochu uklidnilo.
První, co mě u Sahary téměř položilo, bylo neskutečné vedro. Já miluju léto, ale když uprostřed noci vylezu z autobusu, ani já nečekám, že mě do obličeje praští nějakých 35 °C. Navíc Nomádi nevedou klimatizace. Mé obavy rostly a noc jsem strávila pod širákem.
Druhou věcí bylo jídlo. Nepovažuju se za přehnaně mlsného člověka, ale když mi můj hostitel naservíroval něco, co vypadalo jako změť všelijakých vnitřností zabalených v jehněčích dršťkách a v poměrně slizké bláně (raději nechci vědět z čeho), neudělalo se mi úplně dobře. Ale co můžete dělat, když máte hlad a někdo se s vámi v dobré víře podělí o vlastní jídlo? Zaťala jsem zuby a všechno jsem snědla. Upřímně to stále považuji za jeden z nejobdivuhodnějších výkonů v celém svém životě.
Přes den teploty překročily čtyřicítky, a já jsem musela celý den strávit v místním hotelu u bazénu, abych to přežila. Vstup zdarma mi domluvil můj hostitel a na obědě jsem si sehnala průvodce, který mi slíbil jednodenní výlet do pouště.
Dozvěděla jsem se, že vesnici Mhamid obývají převážně Nomádi, kteří stále mají v poušti své osady, kam jezdí podobně, jako my jezdíme na chaty. Do jedné takové osady jsem se dostala na velbloudovi. Společně se mnou jeli další tři Nomádi, kteří mi přímo v poušti připravili k večeři pravý marocký Tajine a zajistili večer plný historek a jejich tradiční muziky.
V Maroku je poměrně známým městěm mezi cizinci Merzouga, kam jezdí turisti za výlety do pouště. Já ale určitě doporučuji spíš turisty nepolíbená místa jako je Mhamid. Pro místní jsem byla takovým zážitkem, že mě na ulicích zvali jen tak na oběd nebo na čaj. Zjistila jsem, že jejich přátelská gesta jsou (až na výjimky) upřímná.
Beze slov mě nechala příhoda z restaurace, kde jsem čekala na autobus. Došla mi hotovost a nešlo platit kartou, takže jsem si dala jen vodu. Později si vedle mě přisedla postarší dáma, která si objednala marocký Tajine. Sice nemluvila ani anglicky ani francouzsky, ale z jejích gest jsem pochopila, že mě chce pozvat ke svému stolu. Nerozuměli jsme si ani slovo, ale netrvalo dlouho a téměř násilím do mě nacpala půlku svého jídla. Dojedli jsme, rozloučila se a s úsměvem odešla.
Chefchaouen neboli Modré město
Cestou zpět do civilizace jsem přátelská gesta spolucestujících přijímala s větším klidem. V autobuse se se mnou dělili o jídlo a na zastávkách mi kupovali vodu. Jen tak.
Absolutně dokonalé zakončení mého cestování mi zprostředkovalo Modré město. Jde o malé horské městečko, které už z dálky září modrou barvou, a především neskutečnou pohodou. Nutno říct, že pohodovou atmosféru z části zajišťuje všudypřítomný hašiš, o který jsem doslova zakopávala na každém kroku. Není divu, když hned za vysokými kopci se rozkládaly plantáže konopí.
Představte si Evropana, který si pečlivě balí ranního jointa. Zafouká vítr a kulička hašiše mu spadne pod stůl. Vyděšeně ji začne hledat, přičemž jednu rozšlápne, ale vzápětí na zemi najde dvě další. Toť Chefchaouen.
Jediné, co mě mrzí, že jsem v tomto městě mohla strávit jen dva dny. Pokud se do Maroka vydám někdy znovu, na Chefchaouen si vyhradím mnohem více času.
Suma sumárum jsem se do Maroka zamilovala. Ale ne do jeho velkých měst a orientálních památek, ale do přátelské povahy místní lidí, na kterou jsem narazila, až když jsem se vydala téměř mimo civilizaci, a do jejich poklidného způsobu života, který vás na chvíli donutí zapomenout na hektickou realitu všedního dne.
